„Už konečně spi!“ To se mamce řekne, ale dnes večer, ač je již pozdě, sny ne a ne přijít. Předem vím, o čem budou. On příjemný sen byl už samotný večer, o kterém se u nás mluvilo minimálně celý poslední měsíc. Začalo to telefony a návštěvami dospěláků. Některé si pamatuji ještě ze školky, další potkávám u školy a další neznám vůbec. Naši s nimi sepisovali, kdo co zařídí, koupí, přinese a obstará. Když si všimli, že je poslouchám, ztišili hlasy a významně po sobě mrkli. Ač už v televizi a v obchodech dokola připomínali stromeček a dárky, poznala jsem, že chystají jiný stromek, tedy spíš obrovský strom. A když taťka jednou říkal do telefonu: „Včera jsem mluvil s Martinem. Ten už má vše připravené. Holky již trénovaly pečení palačinek. Jo a říkaly, že cukroví je namazané. Karle, už jste pověsili ta světla?“, v tu chvíli jsem si vzpomněla, že podobné přípravy byly i vloni. Určitě zase chystají rozsvěcení toho velkého stromu u kapličky s mikulášskou nadílkou pro nás děti. Před rokem tam přišel s Mikulášem čert, kterého se lekl i taťka. Naši říkají, že se rozsvěcelo na návsi již několik posledních let. Bylo mi letos už osm, ale pamatuji si jen na loňské rozsvěcení, kdy byla hrozná zima, ale bylo to krásné.
No a dnes! Nebyla taková zima, ale díky občasnému dešti hezky nebylo. Přišli jsme chviličku před pátou a náves už byla plná dětí a dospěláků. Přišly pro mě dvě holky od nás ze třídy a začaly vyprávět, že u hospody je na stolech tolik různého cukroví, že doma takové ani nevidím. Šla jsem se s nimi podívat a nebylo tam jen cukroví. Z velikého hrnce rozdávali guláš a z vedlejších pekáčů vonělo maso. Na sousedním stole byl další hrnec, ze kterého šla pára a vůně, při které naši doma říkají: „To je dobrý svařák.“ Nejvíce jsme byly zvědavé na velký vařič. Dospělačky na něm pekly palačinky. Hned je mazaly jahodovým nebo meruňkovým džemem. Jaký si kdo vybral. A ještě přidaly čokoládovou polevu. Nestačily jsme prohlédnout všechno, když utichly koledy a na kraji návsi se rozsvítil vysoký smrk, kolem kterého denně chodím, ale dnes byl přizdoben zavěšenými dárky a barevnými světly a taky se ve tmě zdál být ještě větší a určitě krásnější. Škoda, že tak velký se nám do pokoje nevejde. Říkala jsem si a v očích holek i všech okolo se odrážely všechny barvy zářících světel. Ze soustředěného pozorování stromu nás vytrhl shluk lidí v jednom koutě návsi a již jsme zahlédly nad jejich hlavami povědomou zatočenou hůl. „Rychle!“, vykřikla jsem a všechny tři jsme se rozběhly blíž. Zbývalo jen zařadit se do fronty ostatních dětí, zopakovat si v duchu připravenou básničku a hlavně si hlídat vzdálenost od čerta. Byl zase hrůzostrašný, jak jsem si ho pamatovala z loňska. Ještě si vzájemně zkontrolujeme obsah v balíčku a jdeme se každá pochlubit rodičům. Až tam jsem zase začala vnímat slova koled a všude přítomnou vůni vanilky a skořice. Došla jsem si pro další palačinku. Občas jsem zašla taťkovi pro nějaké cukroví, ze kterého mu mamka se slovy: „Jen abych ochutnala konkurenci.“, vždy kousek snědla. Naši si hřejí ruce o kelímky se svařákem, ale u mě už napětí ustoupilo a díky mrholení mi začíná být zima. Tak ani příliš nesmlouvám, když mamka řekne: „Ještě chviličku a půjdeme do tepla a spát.“ Holky už taky odešly a na návsi zůstávají jen skupinky bavících se dospěláků s kelímky piva a svařáku v rukou. Při odchodu se mamka otočí k taťkovi: „Abys ses, tatínku, s tím úklidem tady dlouho nezdržel!“ a významně mrkne na kouřící kelímek v jeho ruce.
Nežli jsem zalezla pod deku, slyšela jsem pootevřenými dveřmi pokojíčku, že taťka už také přišel a začali si s mamkou povídat, kdo byl letos na rozsvěcení. S kým mluvili. Co říkala sousedka. Jaký byl guláš a cukroví. S kým tam byl ten od vedle … A já znovu slyším tu spoustu hlasů a připomenou se mi slova koledy. Kolem nosu mi přeběhne sladká vůně štrúdlu. Opakovaně se mi vrací milý úsměv zpod vousů Mikuláše, laskavý pohled anděla a do toho všeho blikají barevná světla. Někde z velké dálky mezi těmi světly slyším mamku: „…a snad se to všem líbilo. Naší malé určitě. Tak za rok půjdeme zas… Už konečně spí!“
