Předpověd meterologů na abnormálně teplý konec dubna s překonáním rekordů za posledních 212 let se stoprocentně vyplnila. Teplo bylo všem. Přímo horko jsme pociťovali s blížícím se datem 30. dubna i díky nervozitě. Sluníčko se do nás opíralo při svozu dřeva poslední sobotu před svatojakubskou nocí, tak i při samotném stavění ohniště poslední dubnový den. V rychlém sledu jsme od pondělního rána vzpomínali, co je již zajištěno a co ještě zbývá obstarat, aby výsledek o maličko posunul předchozí ročník.

Vše se podařilo, a tak kolem vyhlášeného zahájení v půl šesté večer se trousily první skupinky účastníků. Pro děti byl opět připraven doprovodný program ve formě soutěží a jedno vystoupení jako překvapení pro malé i velké. Hřiště se rychle zaplnilo. Děti si nejprve prohlédly čarodějnici na špici ohniště, proběhly kolem všech soutěží, aby si později vybraly, kde začnou. Ty úplně nejmenší s respektem pokukovaly po přítomných sousedkách v maskách jmenovkyň toho večera – čarodějnic. Záhy se dostavila ta správná žízeň na malinovou limču nebo džus. První sladkosti ze soutěží skončily v dětských ústech a věcné ceny v dočasné úschově u rodičů.

Do hrající hudby se náhle ozval ženský hlas oznamující zahájení vystoupení členů občanského sdružení Agility Mělník s jejich malými kamarády.

Až nyní děti zaznamenaly rozestavěné překážky a začaly vnímat štěkot chlupáčů. Spolu s dospělými se smály kouskům malého německého špice při jeho tanečku kolem a mezi kotníky své majitelky. S výkřiky překvapení sledovaly úžasnou rychlost příslušníků dalších plemen při zdolávání psího parkuru, složeného z přeskoků, slalomu a prolézacích tunelů. Během okamžiku přítomná drobotina využila kratičké přestávky a vyzkoušela si postavené překážky sama namísto pejsků. Odvážnější děti měly dovoleno si se zapůjčenými psy vyzkoušet roli cvičitele přímo na překážkové dráze. Potleskem jsme poděkovali a rozloučili se s členy Agility Mělník a děti dokončily zbylé soutěže.

Vedro mírně ustoupilo. A to již hořel malý oheň určený k opékání špekáčků a u něj hned byli první labužníci malí i velcí. S pokročilou hodinou organizátoři zapálili hlavní oheň a všichni přítomní sledovali, kdy první plameny olíznou a následně pohltí čarodějnici na vrcholu. Ke špekáčkům zavoněla i grilovaná kýta a obojí dospěláci zapíjeli točeným pivem. Obecní hřiště s pomístním přívlastkem „hasičák“ žilo několik hodin stovkami hlasů dětí i dospělých. Bdělý pozorovatel mohl sledovat měnící se složení v závislosti na programu a s postupujícím večerem. Soutěžící a hrající si děti s doprovodem rodičů a babiček vystřídali dospěláci a skorodospěláci.

Poděkování zaslouží dlouhý seznam jmen sousedů, kteří se podíleli na přípravě, u soutěží a kteří přispěli na část bezplatného občerstvení a hlavně na ceny pro děti. Patří vzpomenout i na osvěžení programu díky vystoupení členů Agility Mělník o. s. Tito výše uvedení pak děkují všem účastníkům, malým i velkým, protože jejich spokojenost a vysoký počet je tou nejlepší motivací do dalších ročníků a podobných akcí.

Sváteční nálada, očekávání dětí, vyzdobené domy i veřejná prostranství. Taková by mohla být charakteristika letošních Velikonoc v obci Kly. Již mnohé generace předávaly ústním podáním pravidla pro udržování venkovských tradic. Odkaz předků se daří naplnit. Je tu skupinka dětí, které mohou pokračovat ve velikonočních zvycích. A tak od zeleného čtvrtečního odpoledne do sobotního rána děti se svými vrčáky, řehtačkami a trakaři procházely vsí. Odměnou jim bylo sobotní „vybírání“ v podání vajec, sladkostí a něco penízků do kapsy. Druhá fáze Velikonoc prošla sváteční vsí při pondělní pomlázce dětí i dospělých. Je potěchou pro oko i sluch, když vesnice žije. Proto díky všem, kteří předali omladině svět tradic a zvyků.

Občanské sdružení Původní Kly

Publikováno v týdeníku Mělnicko 17.4.2012.

„Už konečně spi!“ To se mamce řekne, ale dnes večer, ač je již pozdě, sny ne a ne přijít. Předem vím, o čem budou. On příjemný sen byl už samotný večer, o kterém se u nás mluvilo minimálně celý poslední měsíc. Začalo to telefony a návštěvami dospěláků. Některé si pamatuji ještě ze školky, další potkávám u školy a další neznám vůbec. Naši s nimi sepisovali, kdo co zařídí, koupí, přinese a obstará. Když si všimli, že je poslouchám, ztišili hlasy a významně po sobě mrkli. Ač už v televizi a v obchodech dokola připomínali stromeček a dárky, poznala jsem, že chystají jiný stromek, tedy spíš obrovský strom. A když taťka jednou říkal do telefonu: „Včera jsem mluvil s Martinem. Ten už má vše připravené. Holky již trénovaly pečení palačinek. Jo a říkaly, že cukroví je namazané. Karle, už jste pověsili ta světla?“, v tu chvíli jsem si vzpomněla, že podobné přípravy byly i vloni. Určitě zase chystají rozsvěcení toho velkého stromu u kapličky s mikulášskou nadílkou pro nás děti. Před rokem tam přišel s Mikulášem čert, kterého se lekl i taťka. Naši říkají, že se rozsvěcelo na návsi již několik posledních let. Bylo mi letos už osm, ale pamatuji si jen na loňské rozsvěcení, kdy byla hrozná zima, ale bylo to krásné.

No a dnes! Nebyla taková zima, ale díky občasnému dešti hezky nebylo. Přišli jsme chviličku před pátou a náves už byla plná dětí a dospěláků. Přišly pro mě dvě holky od nás ze třídy a začaly vyprávět, že u hospody je na stolech tolik různého cukroví, že doma takové ani nevidím. Šla jsem se s nimi podívat a nebylo tam jen cukroví. Z velikého hrnce rozdávali guláš a z vedlejších pekáčů vonělo maso. Na sousedním stole byl další hrnec, ze kterého šla pára a vůně, při které naši doma říkají: „To je dobrý svařák.“ Nejvíce jsme byly zvědavé na velký vařič. Dospělačky na něm pekly palačinky. Hned je mazaly jahodovým nebo meruňkovým džemem. Jaký si kdo vybral. A ještě přidaly čokoládovou polevu. Nestačily jsme prohlédnout všechno, když utichly koledy a na kraji návsi se rozsvítil vysoký smrk, kolem kterého denně chodím, ale dnes byl přizdoben zavěšenými dárky a barevnými světly a taky se ve tmě zdál být ještě větší a určitě krásnější. Škoda, že tak velký se nám do pokoje nevejde. Říkala jsem si a v očích holek i všech okolo se odrážely všechny barvy zářících světel. Ze soustředěného pozorování stromu nás vytrhl shluk lidí v jednom koutě návsi a již jsme zahlédly nad jejich hlavami povědomou zatočenou hůl. „Rychle!“, vykřikla jsem a všechny tři jsme se rozběhly blíž. Zbývalo jen zařadit se do fronty ostatních dětí, zopakovat si v duchu připravenou básničku a hlavně si hlídat vzdálenost od čerta. Byl zase hrůzostrašný, jak jsem si ho pamatovala z loňska. Ještě si vzájemně zkontrolujeme obsah v balíčku a jdeme se každá pochlubit rodičům. Až tam jsem zase začala vnímat slova koled a všude přítomnou vůni vanilky a skořice. Došla jsem si pro další palačinku. Občas jsem zašla taťkovi pro nějaké cukroví, ze kterého mu mamka se slovy: „Jen abych ochutnala konkurenci.“, vždy kousek snědla. Naši si hřejí ruce o kelímky se svařákem, ale u mě už napětí ustoupilo a díky mrholení mi začíná být zima. Tak ani příliš nesmlouvám, když mamka řekne: „Ještě chviličku a půjdeme do tepla a spát.“ Holky už taky odešly a na návsi zůstávají jen skupinky bavících se dospěláků s kelímky piva a svařáku v rukou. Při odchodu se mamka otočí k taťkovi: „Abys ses, tatínku, s tím úklidem tady dlouho nezdržel!“ a významně mrkne na kouřící kelímek v jeho ruce.

Nežli jsem zalezla pod deku, slyšela jsem pootevřenými dveřmi pokojíčku, že taťka už také přišel a začali si s mamkou povídat, kdo byl letos na rozsvěcení. S kým mluvili. Co říkala sousedka. Jaký byl guláš a cukroví. S kým tam byl ten od vedle … A já znovu slyším tu spoustu hlasů a připomenou se mi slova koledy. Kolem nosu mi přeběhne sladká vůně štrúdlu. Opakovaně se mi vrací milý úsměv zpod vousů Mikuláše, laskavý pohled anděla a do toho všeho blikají barevná světla. Někde z velké dálky mezi těmi světly slyším mamku: „…a snad se to všem líbilo. Naší malé určitě. Tak za rok půjdeme zas… Už konečně spí!“