V posledních letech měla účast na tradičním pálení čarodějnic v naší vsi klesající úroveň. Zahradní posezení s grilem našlo své místo na téměř každé zahrádce a lidé se pod vlivem všeobecné atmosféry stále více uzavírali do své rodiny a úzkého okruhu známých. Trend jistě obecný, ale pro venkov nežádoucí. Jak vytrhnout spoluobčany ze „soukromničení“ a přilákat je na sousedské setkání? Podaří se ještě s využitím síly tradice a vhodným programem vytáhnout občany z domu „do vsi“? Vždyť až při těchto akcích zjistíme, s kým v obci žijeme a kolik známých našich sousedů je i našimi známými. Odpověď měla dát prožitá minulá sobota.

Příprava materiální i organizační probíhala již ve velkém časovém předstihu. Samotné finále vrcholilo v sobotu dopoledne za krásného teplého počasí. Ale s velkými obavami jsme vzhlíželi k odpolední obloze a přáli si změnu. Značnou úlevou pro nás bylo vyslyšení přání, což jsme považovali za ocenění našeho snažení. Úměrně s ubývajícími kapkami deště rostla účast a v průběhu večera se na hasičském hřišti potkalo na třistapadesát našich spoluobčanů a jejich známých. Pokud by svým sportovním programem ještě nezasáhla největší konkurence sousedské zábavy – televize, věříme, že by účast, zvláště mužské části vsi, byla ještě početnější.

Chceme tímto poděkovat za všelikerou podporu a pomoc při poskytnutí zázemí a organizační práci. Za průběh večera patří veliký dík zvláště sousedkám a sousedům za vedení dětských soutěží. Největším poděkováním jistě pro všechny byly rozzářené oči dětí, které se radovaly jak ze soutěží samotných, tak i z odměn za výkony a snažení. Jejich nadšení bylo o to hodnotnější, že u sebe měly své rodiče, babičky a dědečky. Dospělí měli příležitost se pochlubit šikovností svých potomků před sousedy a společně probrat mnohá z témat naší vesnice. Tím novým a velkým, věříme, že na delší dobu bude jistě letošní pálení čarodějnic.

Odpovědi na naše otázky z úvodu článku jsou kladné a dokládají, že vesnice ještě stále žije. Těšme se na další ročník.

Občanské sdružení Původní Kly

V Klích dne 2. 5. 2011.

Polární teploty toho večera na svatou Barboru padly deset stupňů pod nulu. Mráz štípal do tváří a nutil venku postávající zvednout límce a stáhnout čepice do čela. Sněhu bylo malým dětem nad kolena. Vsí bylo slyšet vánoční koledy a vzduch prosytila vůně vánoc z domácího štrúdlu, cukroví, pečeného masa a guláše. Nad hlavami vesničanů se vznášela pára plná skořice, badyánu a svařeného vína. Ten, kdo očima provázel stoupající vůně, se pohledem zastavil na světlech se stromu visících svítících řetězů. Romantické duše se kochaly barevnými světly výzdoby průhledem okenního oblouku zvoničky nad historickou kaplí.

Uvedené řádky nejsou ze staré knihy „Zapomenutý život na vsi“, ale popisem atmosféry rozsvěcení vánočního stromu na nejkrásnější obecní návsi té chvíle, na návsi ve Klích. Tento zvyk má ve staré části obce velmi krátkou historii, ale svou podstatou se za tři roky vypracoval z deseti účastníků na letošní počet přesahující stovku malých i dospělých občanů ze všech části obce bez ohledu na silný mráz. Veliký podíl na úspěchu má spolupráce všech zúčastněných při přípravě. Soused, majitel urostlého smrku na své zahradě při plotu s návsí dal souhlas s výzdobou, kterou provedla skupinka sousedů s technikou. Další soused ze svého poskytl energii a dohlíží na „řádné“ svícení. Sousedky začínají s pečením cukroví na svátky dřív, aby daly ochutnat z receptů mnohdy i svých babiček mimo rodinu. Kuchařsky zdatní sousedé připravili guláš a pečené maso. Soused, na návsi bydlící, umístil na venkovní parapet reproduktor a kouzlo vánoc v podobě zpívaných koled bylo téměř dokonalé. Bez souseda, majitele hostince, by takovou akci nebylo možné uskutečnit. Má potřebné vybavení k zajištění občerstvení a byla by škoda tak příjemný večer neprodloužit u kamen venkovské hospody.

Pozvání na večer přijal i Mikuláš a pro velký počet prokřehlých dětí přišli hned dva, každý s úplnou družinou – čertem a andělem. Hrůzu i dospělým nahánějící čerti byli pod kontrolou moudrých a vážených Mikulášů, na jejichž pokyn dal hodný anděl ze svého košíku každému dítěti něco koledy. Dětem zářily oči nad dárky i novým zážitkem, dospělým později zářily horkým vínem s troškou rumu a ve všech očích se odrážela světla z výzdoby, jiskření přemrzlých vloček sněhu a odrazy Mikulášovy berly. Mnohým se ten výjev promítal na zavřená víčka ještě před usnutím v teplé posteli.

Dospělí alespoň jeden večer zpomalili svůj shon, potkali se se sousedy, společně popili horkého „truňku“, zavzpomínali, jak bývalo, a dopřáli dětem jiné podoby vánoc mimo nákupní centra. Rozcházející se přítomní se loučili s přáním: „Tak zase napřesrok sousede, Mikuláši!“

publikováno v týdeníku Mělnicko 14.12.2010

Denně nás čeká cesta do práce, školy, za nákupem a zpátky. Vše, co se opakuje, časem zevšední a my ztratíme cit pro detaily. Postupem času jsme vyměnili chůzi k autobusu za jízdu autem. Jízdní kolo přestalo být dopravním prostředkem a stalo se sportovním doplňkem našeho aktivního odpočinku.

Ve většině jsme se v obci nepřestali zdravit, ale slova nahradilo gesto ruky za sklem auta nebo bliknutí světel. Po letech jsme zapomněli barvu hlasu našich sousedů. Pár chlapů zajde na pivko. Sousedky se potkají při nákupu. Spolužáci si pošlou esemesku. V zimě se uspořádá několik plesů a tanečních zábav za účasti úzké a stále stejné skupiny obyvatel. Den je stejný jako včera, jen víkendy trochu „ruší“ uniformitu týdne. Žijeme stále v naší vesnici, ale již jen „vedle“ sebe a ne spolu.

Někomu k probuzení ze stereotypu pomůže dobrý soused. Dobrý soused je na venkově to nejdražší zboží. Město má svou anonymitu. Projdete sídliště, vyjedete výtahem a zavřete za sebou dveře bytu. Vesnice byla vždy „o sousedech“. Potkáte je na své denně se opakující cestě. Jsou za vraty našich dvorků a za plotem zahrady. U těch nejbližších poznáte jejich psa a to i po hlase. Znáte děti sousedů a zpravidla jste znali i jejich předky. Ale ne každý soused nám „padne“. Pokud ano, je to dar. Je-li jich v okolí víc, lépe se žije. Jeden dva z mých dobrých sousedů říkají, že se lidé naší vsi málo schází. Ten dobrý blízký soused navrhl instalaci laviček před domy ve vsi i na návsi. Pavel Zelenka, ten můj dobrý blízký soused, pojmenoval to, co jsem v naší vsi ztratil. Poslední lavičky v „Hořence“ a lavička u „Bubeníčků“ zmizely spolu s domy sousedů při demolicích v roce 2002. Po domech zbyla díra v uliční řadě, lidí ubylo a ti, kdo zůstali, měli na dlouhou dobu jinou náplň času. Lavičky se na svá místa po obnově domů nevrátily a nenašly místo ani v nové zástavbě v Nových Klech.

Přítomnost laviček a jejich náštěvnic, kelských „drben“ do naší vsi patří

a nyní chybí. Byly terčem našich vtipů, ale dotvářely vesnici. Budu navrhovat návrat tohoto symbolu sousedské komunikace do naší vesnice. Lidé mají potřebu sdílení názorů a je třeba jim dát prostor, kde si předají informace o dění na vsi. Věřím, že je to dobré vykročení, aby lidé přišli z domů na náves, „do vsi“. Příkladem nedávné minulosti, té „předpovodňové“, je třicátý duben. Scházely se nás stovky na „pálení čarodějnic“ a dnes po rodinách pečeme „buřty u svého ohýnku“ na svém dvorku. U toho společného snad zase zjistíme, že nám někdo ze vsi může odvézt dřevo z lesa, půjčit sekačku, opravit elektriku a že nejsme osamoceni, ale máme sousedy, převážně ty dobré sousedy. Najdeme je na návsi a třeba na „drbacích lavičkách“. Pavle, děkujeme.