Polární teploty toho večera na svatou Barboru padly deset stupňů pod nulu. Mráz štípal do tváří a nutil venku postávající zvednout límce a stáhnout čepice do čela. Sněhu bylo malým dětem nad kolena. Vsí bylo slyšet vánoční koledy a vzduch prosytila vůně vánoc z domácího štrúdlu, cukroví, pečeného masa a guláše. Nad hlavami vesničanů se vznášela pára plná skořice, badyánu a svařeného vína. Ten, kdo očima provázel stoupající vůně, se pohledem zastavil na světlech se stromu visících svítících řetězů. Romantické duše se kochaly barevnými světly výzdoby průhledem okenního oblouku zvoničky nad historickou kaplí.
Uvedené řádky nejsou ze staré knihy „Zapomenutý život na vsi“, ale popisem atmosféry rozsvěcení vánočního stromu na nejkrásnější obecní návsi té chvíle, na návsi ve Klích. Tento zvyk má ve staré části obce velmi krátkou historii, ale svou podstatou se za tři roky vypracoval z deseti účastníků na letošní počet přesahující stovku malých i dospělých občanů ze všech části obce bez ohledu na silný mráz. Veliký podíl na úspěchu má spolupráce všech zúčastněných při přípravě. Soused, majitel urostlého smrku na své zahradě při plotu s návsí dal souhlas s výzdobou, kterou provedla skupinka sousedů s technikou. Další soused ze svého poskytl energii a dohlíží na „řádné“ svícení. Sousedky začínají s pečením cukroví na svátky dřív, aby daly ochutnat z receptů mnohdy i svých babiček mimo rodinu. Kuchařsky zdatní sousedé připravili guláš a pečené maso. Soused, na návsi bydlící, umístil na venkovní parapet reproduktor a kouzlo vánoc v podobě zpívaných koled bylo téměř dokonalé. Bez souseda, majitele hostince, by takovou akci nebylo možné uskutečnit. Má potřebné vybavení k zajištění občerstvení a byla by škoda tak příjemný večer neprodloužit u kamen venkovské hospody.
Pozvání na večer přijal i Mikuláš a pro velký počet prokřehlých dětí přišli hned dva, každý s úplnou družinou – čertem a andělem. Hrůzu i dospělým nahánějící čerti byli pod kontrolou moudrých a vážených Mikulášů, na jejichž pokyn dal hodný anděl ze svého košíku každému dítěti něco koledy. Dětem zářily oči nad dárky i novým zážitkem, dospělým později zářily horkým vínem s troškou rumu a ve všech očích se odrážela světla z výzdoby, jiskření přemrzlých vloček sněhu a odrazy Mikulášovy berly. Mnohým se ten výjev promítal na zavřená víčka ještě před usnutím v teplé posteli.
Dospělí alespoň jeden večer zpomalili svůj shon, potkali se se sousedy, společně popili horkého „truňku“, zavzpomínali, jak bývalo, a dopřáli dětem jiné podoby vánoc mimo nákupní centra. Rozcházející se přítomní se loučili s přáním: „Tak zase napřesrok sousede, Mikuláši!“
publikováno v týdeníku Mělnicko 14.12.2010
