Denně nás čeká cesta do práce, školy, za nákupem a zpátky. Vše, co se opakuje, časem zevšední a my ztratíme cit pro detaily. Postupem času jsme vyměnili chůzi k autobusu za jízdu autem. Jízdní kolo přestalo být dopravním prostředkem a stalo se sportovním doplňkem našeho aktivního odpočinku.

Ve většině jsme se v obci nepřestali zdravit, ale slova nahradilo gesto ruky za sklem auta nebo bliknutí světel. Po letech jsme zapomněli barvu hlasu našich sousedů. Pár chlapů zajde na pivko. Sousedky se potkají při nákupu. Spolužáci si pošlou esemesku. V zimě se uspořádá několik plesů a tanečních zábav za účasti úzké a stále stejné skupiny obyvatel. Den je stejný jako včera, jen víkendy trochu „ruší“ uniformitu týdne. Žijeme stále v naší vesnici, ale již jen „vedle“ sebe a ne spolu.

Někomu k probuzení ze stereotypu pomůže dobrý soused. Dobrý soused je na venkově to nejdražší zboží. Město má svou anonymitu. Projdete sídliště, vyjedete výtahem a zavřete za sebou dveře bytu. Vesnice byla vždy „o sousedech“. Potkáte je na své denně se opakující cestě. Jsou za vraty našich dvorků a za plotem zahrady. U těch nejbližších poznáte jejich psa a to i po hlase. Znáte děti sousedů a zpravidla jste znali i jejich předky. Ale ne každý soused nám „padne“. Pokud ano, je to dar. Je-li jich v okolí víc, lépe se žije. Jeden dva z mých dobrých sousedů říkají, že se lidé naší vsi málo schází. Ten dobrý blízký soused navrhl instalaci laviček před domy ve vsi i na návsi. Pavel Zelenka, ten můj dobrý blízký soused, pojmenoval to, co jsem v naší vsi ztratil. Poslední lavičky v „Hořence“ a lavička u „Bubeníčků“ zmizely spolu s domy sousedů při demolicích v roce 2002. Po domech zbyla díra v uliční řadě, lidí ubylo a ti, kdo zůstali, měli na dlouhou dobu jinou náplň času. Lavičky se na svá místa po obnově domů nevrátily a nenašly místo ani v nové zástavbě v Nových Klech.

Přítomnost laviček a jejich náštěvnic, kelských „drben“ do naší vsi patří

a nyní chybí. Byly terčem našich vtipů, ale dotvářely vesnici. Budu navrhovat návrat tohoto symbolu sousedské komunikace do naší vesnice. Lidé mají potřebu sdílení názorů a je třeba jim dát prostor, kde si předají informace o dění na vsi. Věřím, že je to dobré vykročení, aby lidé přišli z domů na náves, „do vsi“. Příkladem nedávné minulosti, té „předpovodňové“, je třicátý duben. Scházely se nás stovky na „pálení čarodějnic“ a dnes po rodinách pečeme „buřty u svého ohýnku“ na svém dvorku. U toho společného snad zase zjistíme, že nám někdo ze vsi může odvézt dřevo z lesa, půjčit sekačku, opravit elektriku a že nejsme osamoceni, ale máme sousedy, převážně ty dobré sousedy. Najdeme je na návsi a třeba na „drbacích lavičkách“. Pavle, děkujeme.